Karel Studenovský - Výzva 300 km

Úvod

Když nedávno Ondřej Cink, kterého sleduji a fandím mu, zajel se svým kamarádem 350 kilometrů za den, tak se ve mně zrodila myšlenka to zkusit také. Po chvilce přemýšlení jsem došel názoru, že alespoň 300 kilometrů by se dalo ujet. Na švihu s Filipem jsem naznačil můj plán a zprvu se moc netvářil. Zkusil jsem to nadhodit ještě párkrát, ale bez úspěchu. Když už jsem to pomalu vzdal, tak mi v neděli přišla zpráva „Pošli mi prosím tu trasu 300km co jsi naplánoval.“ Slovo dalo slovo a začala se řešit trasa.

Průběh

Po pár úpravách došlo ke shodě. Teď už jen najít vhodný den s ideálními podmínkami, padla volba na úterý. Takhle rychle jsem to fakt nečekal. Zbýval dořešit drobný detail, zda dostaneme oba dovolenou. Ještě hned v neděli jsem zjistil, že u mě problém nebude. Čekalo se tedy, jak dopadne v práci Filip. V pondělí ráno přišla zpráva „dovolenou mám“.

V tu chvilku mě polil studený pot a věděl jsem, že už není cesty zpět. Hned dopoledne před odpolední směnou, jsem se začal připravovat, abych večer, až přijdu z práce mohl jít co nejdříve spát. Nabil jsem Garmina, zkusil vypnout co nejvíce zbytečných funkcí, aby to přežil celý den. Při odjezdu do práce na kole jsem zjistil, že po dvou velice náročných jízdách o víkendu mě trošku bolí koleno. Říkám si ,,nééé, teď prosím ne. Teď už to přece nemohu zrušit“. Celou směnu se modlím, aby to přešlo. Před spaním jsem ho raději namazal něčím, co bylo po ruce a doufal. Ve 23 hodin uléhám do postele s hlavou plnou myšlenek. Snad brzy usnu a stihnu ještě zregenerovat celkem unavené nohy z víkendu. Když už jsem skoro usnul, tak si robot na vysávání vzpomněl, že u mě začne vysávat. Po chvilce jsem mu to vysvětlil a hned spal. V noci ve 3 hodiny jsem se vzbudil a říkám si ,,super ještě mohu 2 hodiny spát“. Bohužel se mi do hlavy dostala myšlenka spolu s nervozitou a samozřejmě už jsem neusnul, protože je o mě známo, že jsem velký trémista a opravdu jsem byl nervózní jako před závodem. Po dvou hodinách převalování nastal oficiální čas na vstávání. Po vydatné snídani jsem se oblékl. Kouknu na teploměr a bylo nějakých 6,5 stupně. Říkám si ,,uff, no snad to rychle půjde nahoru“. Jsem připravený a vyrážím na domluvený start.

Přijíždím na benzinku u Penny, kde už na mě čeká Filip. Domluvil nám doprovod, a tak ještě chvilku čekáme, než Dupáč přijede. Uděláme si poslední selfíčko před smrtí a vyrážíme. Nasazujeme opravdu volné tempo, a tak se nemohu zahřát šlapáním. Po chvilce zjišťuji, že zima bude problém. Velký problém. V lesích kolem Chlumu u Třeboně v rychlosti kolem 30 km/h mi Garmin píše 1 stupeň nad nulou. Klepu se zimou a zima mě štípe do rukou, kde jsem měl jen slabé letní návleky. Naštěstí jsem si vzal i lehké rukavice, které mi dost pomáhají. Do teď nechápu, jak to mohl dát Filip bez rukavic. Podle mě musel ráno vypít minimálně litr fridexu, jinak si to nedovedu vysvětlit, že mu nezamrzla krev v těle. Po hodině se zkouším najíst, ale jsem tak zmrzlý, že si nedokážu skoro sáhnout do kapes v dresu. Povedlo se a posílám do sebe první jídlo. Po chvilce se od nás Dupáč odpojil a od té chvilky jsme v tom sami. Za stálého klepání zimou nabíráme směr k hranicím. Tam se k zimě přidal i nekvalitní povrch, a tak jsem cinkal zubama nejen zimou, ale i díky hrbolaté silnici. Defekt naštěstí nepřišel a stáčíme se směr Třeboň. Stále jedeme zlehka. Nechceme přepálit tempo hned na začátku, protože den bude ještě dlouhý a nikdo nevíme co čekat. Konečně se začíná rychle oteplovat a Filip brzy svléká návleky. První stovka za námi. Díky rovinatému profilu to uteklo rychle a najíždíme do prostřední části trasy. U Římovské přehrady se už terén začíná poměrně vlnit a přicházejí první kopce. Filip, který je o 2 levely lepší než já, mi ihned poodjíždí. Snažím se nevystupovat z aerobního prahu, a tak si ho sjíždím ze sjezdu. Po pár dalších vlnách se už nohy dostávají do tempa a začínám se ve stoupáních cítit lépe. Překonáme ještě pár vln a čeká na nás první plánovaná zastávka v Kamenném Újezdu. Na místní benzince svlékám poslední návleky s vestou, doplníme zásoby, Filip udělá pár fotek, a už si to valíme dál směr Netolice. Nikdy jsem tudy nejel, a tak jsem se kochal krásnou krajinou. Díky tomu cesta krásně odsýpala. Jelo se nám dobře, tempo pomalu začínalo narůstat, ale nikdo neprotestoval. Rychle projíždíme přes Netolice a nabíráme směr Temelín, který se na nás začal smát v dálce po pár kilometrech. Rychle se začal přibližoval a za chvilku projíždíme vedle něj. Následoval krásný sjezd do Týna nad Vltavou, kde na 185. kilometru čekala druhá plánovaná zastávka. Zajíždíme na místní náměstíčko, kde má Filip svojí oblíbenou cukrárnu. Oba jsme už ale přeslazení, takže volíme pizzu. Objednáváme si jednu na půl a rychle jí do sebe nasoukáme. Cítím, že to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Doplňujeme zásoby pití a naše cesta pokračuje. Rozjezd byl hned do kopce, kde to chvilku bolelo, ale rychle se opět dostáváme do tempa. Projíždíme přes Bechyni, kde mě výhled z tamního mostu vždy dojme. Pomalu, ale jistě, se dostáváme na 200. kilometr a pořád čekáme, kdy přijde nějaká krize. Snažíme se na to nemyslet, protože se nám jede dobře a tempo bylo výborné. Po chvilce stáčíme směr Tábor, a protože tempo nepolevuje, tak jsme rychle na poslední plánované zastávce v Táboře u strýčka McDonalda. Zajíždíme k mcdrive. Já si objednávám dva cheeseburgery. Filip si dal taky jeden a neodpustil si svůj oblíbený jahodový milk shake. Sedáme do stínu a s chutí se do toho pustíme. Něco tuhého do žaludku mi zase pomohlo a byl jsem připravený. Pořád plný sil pokračovat dál. Čekalo nás posledních 70 kilometrů a z velké části po rovině. To mi dodalo sebevědomí. Vyrážíme tedy dál a s jistotou, že už to dáme, stupňujeme tempo. Střídáme se na špici a kilometry přibývají tak rychle, že jsme za hodinu v Lomnici. Na místní Benzínce pro jistotu doplňujeme naše bidony. Mezi tím se k nám připojil Libor a ve třech stáčíme konečně směr domov. Chybělo nám posledních 30 kilometrů a tempo nepolevovalo. Rozpálený černo-červený dres PK sportu mi dodával energii až do příjezdu k Jemčině. Tam se začal profil zvedat a tam mi to poprvé ten den jak se říká „nechutnalo“. Naštěstí už chybělo jen pár kilometrů. Když už byl domov na dosah, tak se mi naopak do nohou vylilo moře euforie a jízdu po Hradci jsem si vysloveně užíval. Přísahám, že jsem se cítil jako bych zrovna vyrazil. Jelo se mi s neuvěřitelnou lehkostí a klidně bych v tu chvíli pokračoval dál. Nebylo to potřeba, protože cíl 300 kilometrů se podařilo splnit. Navíc v parádním tempu 30,6 km/h, což nikdo z nás nečekal. Oba spokojeni přijíždíme na kruháč u Alberta, kde se naše cesty rozdělují a spokojeně míříme domů.

Závěr

Pokud někdo plánujete něco podobného, tak vám to jen a jen doporučuji. Je to super zážitek. Chce to dobře naplánovat, být neustále pozitivní a v neposlední řadě mít super parťáka. Tímto Ti ještě jednou děkuji Filipe, že jsi do toho se mnou šel. Těším se na další výzvu :)